Recenze - Solitaire
Vážně nenávidím psaní recenzí takhle pozdě večer. Obecně nemám ráda, když ještě okolo deváté hodiny, by i okolo osmé, sedím u notebooku, nebo počítače a něco sepisuju ať už na blogu, nebo se třeba dívám jen na videa, nebo si čtu online knihy. Filmy mi nevadí, když už ležím v posteli, tak to spíše beru jako televizi...
Anotace: Jmenuju se Tori Springová. Ráda spím a ráda bloguju.Minulý rok - před tím vším, co se stalo s Charliem, a předtím, než jsem se musela vypořádat s maturitou, přihláškou na vysokou a faktem, že jednoho dne budu muset začít s lidmi mluvit - jsem měla kamarády. Všechno bylo úplně jinak, řekla bych, ale teď to skončilo. Teď je tady Solitaire. A michael Holden. Vím o co se Solitaire pokouší a Michael Holden je mi ukradenej. Fakt jo.
Solitaire, co si pod tímto pojmem představíte? Já osobně si představím casino, ať už to má s tím něco společného, nebo ne, představím si obrovské casino v centru města ozářené tisíci barvami s neskutečným hlukem od hlasité dunící hudby. Představím si tmavé místnosti se zářivými světly, stoly pro poker, ruletu, alkohol a lidi, co se snaží ve svém podnapilém stavu dostat alespoň do pokoje, nebo do taxíku, který jim musí zavolat obsluha.
Jenže tahle knížka s tím nemá nic společného. Ze zečátku se mi moc nelíbila. Abych vám to vysvětlila, nejsem moc velkým příznivcem realistických knížek jako jsou například od Johna Greena. Ne, že bych je neměla ráda, ale mnohem raději se začtu do fantasy triologie nebo románu, kde je hrdinka až moc dokonalá. Právě proto jsem tuhle knížku nejdříve tak trochu odsoudila.
(Teď bych si za to nejraději dala pár facek...)
Mnohem raději mám fantasy světy, kde může být fantazie autorky či autora nekonečná. Ale teď zpátky k recenzi. Pak, když jsem se pomalu prokousávala k záživnější části, knížka mě pohltila. Nejdříve sotva pět stránek za den a najednou někde pes sto padesát za jeden pondělní večer. Musím říct, že to bylo neuvěřitelné...
Solitaire, bláznivá nebezpečná organizace s určitým důvodem, který se stejně dozvíte skoro na konci knihy. Na úplném konci knihy se totiž dozvíte, že původní důvod je samozřejmě lež. Dokázala ozvláštnit dny na Higgsu (škola) a do knihy vnesla trochu toho nerealistického děje. Ale přitom, pořád jsem si říkala, že se to může stát.
Hlavní hrdinka, Tori Springová... její myslící pochody mě vážně fascinovaly po celou dobu knížky. Pesimistická dívka s málo přáteli, která se omylem dostane do kruhu celé té akce a jediné, co chce, je dostat se ven. Jenže tady nastává ten háček. Michael Holden, na pohled bláznivý kluk, podle ostatních trochu exot s výstředním chováním, problémy se skamarádit a navázat smysluplnou konverzaci (jakmile přečtete, pochopíte proč).
Je nemožné, jak autorka dokázala spojit příběhy obou lidí, pesimistickou dívku s rodinnými problémy a usměvavého kluka, kterého nikdo nebere vážně (zase pochopíte, až přečtete, protože ten kluk se zdá být vážně jako exot...). Ale i přes to, jak jsou jejich příbehy odlišné, je autorka dokázala spojit do jediné knihy a myslím, že to nemohla udělat lépe. Nedokážu si představit, že by někdo dokázal napsat takovou knížku.
Jak obvykle nazýváte knížky... Boží? Úžasný? Super? Tak tohle je něco extra, tohle je totiž naprosto hustý...
Hodnocení: 9/10
Vaše Kate
